Proč se nám představení Naše násilí, vaše násilí nelíbí až tak moc, že ho nemůžeme tolerovat?

Proč se nám představení Naše násilí, vaše násilí nelíbí až tak moc, že ho nemůžeme tolerovat?

Proč se nám představení Naše násilí, vaše násilí nelíbí až tak moc, že ho nemůžeme tolerovat? Tedy snášet jako zlo, kterému se nelze vyhnout?

Předně je třeba si vyjasnit povahu obrazů, s kterými se zde pracuje a dále pak celé představení vidět v širším kontextu.

Ježíš Kristus je po dva tisíce let křesťany uctíván, niterně milován a následován nikoli jako pouhý člověk, lidský učitel dobrého života, ale jako Bůh, druhá božská Osoba Trojice, Syn soupodstatný s Otcem a Duchem Svatým. Skrze něho je všechno stvořeno, svět a člověk, kterého miluje a pro jehož spásu se sám stal člověkem. Ježíš Kristus křesťanské víry je Bohočlověk. Není to pouze prorok, natož pouhý náboženský myslitel. Pro křesťany je Kristus nekonečně víc než jakýkoli sebevíce svatý a moudrý člověk, co kdy žil a žít bude. Je Pravdou, Cestou, Životem. Spasitelem a soudcem všech lidí.

Brutální násilí na pravdě o Kristu

Obraz Ježíše sestupujícího z kříže a znásilňujícího muslimku, je tak sám o sobě brutálním násilím na pravdě o Kristu, který nejen nikdy nikoho neznásilnil, ale sám se vystavil násilí, aby, jako Kristus křesťanské víry všechny, i své katany (jakož i autora a všechny protagonisty představení Naše násilí, vaše násilí), vysvobodil z moci násilí, které ničí lidskou bytost, totiž ze zla hříchu: rouhání, vraždění, smilnění, kradení, lhaní…

Agresor má jméno islám, ne křesťanství

Je to právě vylhanost – nikoli kontroverzní fabulace – co je vlastní představení Naše násilí, vaše násilí, a to i v případě, že na postavu ukřižovaného budeme hledět jako na alegorii křesťanstva. Kdo totiž byl historicky agresorem a kdo se bránil? To je nezaujatému pohledu do historie zřejmé. Kdo je omezován a komu jde mnohdy o život na mnoha místech arabského světa současnosti? I to je zřejmé. Nejsou to muslimové, kdo trpí pod náboženskou nadvládou křesťanů. Nejsou to křesťané, kdo brali a berou muslimům ženy a dělají z nich sexuální otrokyně (naopak je tomu dodnes a podle profesorky Suad Salehové z univerzity al-Azhar je to tak v pořádku). Není to křesťanský terorismus, který odpaluje mešity s modlícími se muslimy. Naopak… atd. atp.

Akce kulturního džihádu

V tomto kontextu je představení Naše násilí, vaše násilí, přehrávané muslimskými neherci v srdci Evropy, na půdě dědiců západního umění, akcí kulturního džihádu, násilím lži, která tančí nad oběťmi krvavého náboženského – islámského – běsnění, přičemž příčinu toho klade za vinu křesťanům, potažmo západní civilizaci. Zaštiťovat tuto podlou lež svobodou uměleckého projevu, je výrazem ztráty zdravého rozumu a instinktu. Obhajovat ji jako umělecké dílo vedoucí k pokání nad údajnou křesťanskou vinou vůči islámskému světu, je aktivním podílnictvím na znásilňování pravdy.

Proč se ale mnozí údajně liberálně smýšlející lidé domnívají, že existuje jakási nadřazená kategorie, která toto vše ospravedlňuje, totiž umělecká tvorba? Proč stále dokola slyšíme odkazy na její nedotknutelnost? To by stálo za samostatnou úvahu.

Novodobé umění bylo dávno odpojeno od pravdy a krásy, k níž se vázalo v dobách, kdy ještě neslo přízvisko “krásné”. V současnosti se toto odpojení od krásna kamsi mimo krásu a ošklivost, dobro a zlo, posunuje do přímé negace pravdy a krásy. Přechází z umění banality do umění zla (což jsou v pravém slova smyslu kontradikce). Takovým bylo například umění nacistické nebo bolševické. Co by bránilo jejich vzkříšení a rozvinutí, pokud by platila absolutní svoboda tzv. umění?

Svoboda tvorby má hranice

Samozřejmě nic takového jako absolutní svoboda tvorby neexistuje. Žádný její současný obhájce by nepřipustil např. představení o Židech, v němž by se sugerovala zvrácenost, že za holokaust jsou vinni nikoli nacisté, ale oni sami! Už jen historicky pravdivě vylíčit Mohameda, natož ho karikovat – i když těžko si v jeho případě představit adekvátní zvrácenost rovnou té, jakou je Kristus znásilňující muslimku – by si dnes a tady nikdo z koryfejů kulturní fronty netroufl. Je proto trapnou licoměrností, odvolávat se v případě dehonestace, kterou je představení Naše násilí, vaše násilí na nedotknutelnost umělecké tvorby a přitom jít zbaběle po proudu vládnoucích tendencí. Na jednu stranu uznávat zákonem a nepsaným ohledem dané hranice, na druhou stranu je povýšeně ignorovat – to je vlastností současných, hodnotovým relativismem podemletých elit.

Urážlivé představení je součást choroby

Někdo by si mohl pomyslet: Nejde zde o mnoho povyku pro nic? Na to je potřeba odpovědět: Samotné představení by nestálo za pozornost, kdyby nebylo součástí většího celku: Beranidla, které boří Západ zvnějšku. Choroby, která ho rozkládá zevnitř. Jde o jeden konkrétní průsečík aktivity vnitřního a vnějšího ideologického nepřítele západní civilizace. O součást souvislého útoku na její kořeny, symboly, obecnou kulturu a cit. V představení Naše násilí, vaše násilí krajně urážlivým pervertováním Krista, historie i současnosti jako i jejich hrdinů a obětí, perverzním nakládáním se státním symbolem, pornografickou nahotou, nevkusem…

Že se tak děje z peněz těch, kteří jakkoli s tím nesouhlasí, tomu mají bezhlesně přihlížet, případně “na to prostě nejít”, je vzhledem k předchozímu pouhou pitoreskní třešničkou na dortu.